Přednášky

Cestování mě provází už od dětství, kdy nás rodiče ještě za dob komunismu v 80. letech brávali na cesty po Evropě – tam, kam to soudruh dovolil. Můj otec Jaroslav Pavliš, výtvarník a v mnoha směrech dobrodruh, nám cesty plánoval v podobném duchu své vlastní povahy, takže nouzí o adrenalin jsme netrpěli. Po pádu železné opony jsme se vydávali i do jiných krajů – na Střední východ, do Kuvajtu, jihovýchodní Asie a velmi často také do Itálie, kde jsme kromě poznávání pracovali na místních farmách. Museli jsme si na tyhle naše cesty trochu vydělat. A právě Itálie mi utkvěla a přirostla k srdci nejvíce – stala se součástí mého já. Sama se do ní vracím několikrát do roka.

​

Protože jsem duší umělec a aktivní výtvarník, miluji všechno staré – od oprýskané lavičky až po nádherný obraz. Navštěvuji různá místa, v poslední době zejména ta, jejichž ulice se neplní davy návštěvníků. A musím opravdově říct, že každé má své zcela osobité kouzlo. Pokud  je člověk alespoň trochu vnímavý, začne na něj místo mluvit svou tajnou řečí. Dozvídáte se pak zajímavé souvis, lostikrajina se vám propojuje s člověkem a pak vytváří fantaskní příběhy.

Naplnění těmito zážitky mě před mnoha lety přivedlo k přednáškové činnosti, které se velmi ráda věnuji tak často, jak jen mi to můj čas dovolí. Snažím se vždy ostatním zprostředkovat to, co jsem na daném místě opravdu zažila a cítila. Dost často je to velmi těžké, protože bez fyzické přítomnosti je člověk omezený jen vlastní představivostí. Zkušenosti ale ukazují, že autentické vyprávění dokáže lidem zážitek přiblížit. Na přednáškách se zdaleka nevěnuji jen popisu toho, kde jsem byla, ale vyprávím příběhy krajiny a lidí, které propojuji do souvislostí. Čtu disertační a diplomové práce, abych načerpala co nejvíce informací, a mohla pak vše převyprávět jako ten nejdobrodružnější román.

​

Své publikum mám opravdu velké, za což jsem velmi vděčná. Nejenže chodí na mé přednášky, ale pochopitelně se mnou i cestují. Největším mým uspokojením je, když pak na místech dokážou zažít podobné věci jako já sama – tím, že se otevřou času a prostoru, jsou ochotni a vstřícní k tomu, aby na ně umění a příroda promlouvaly. Dokážou tak plnohodnotně využít svůj drahocenný čas. A to je vlastně můj cíl: umožnit splynutí člověka s prostorem. Ukázat, že pokud se díváte tím správným zrakem, dokážete místo procítit a váš zážitek se zdvojnásobí. Protože emoce jsou to, co z našich cest a poznávání zůstává nejdéle.