Dlouho jsem přemýšlela, co mi vlastně vadí na velkých městech. Snad to, že jsou tak veliká? Nebo je tam příliš mnoho aut, hluku a puchu? Mohlo by to i znamenat, že mi vadí lidé, ale to snad ne. Na jednom zájezdě do francouzské metropole jsem si uvědomila, že mým největším problémem budou nejspíš turisté.
Jako kdybych já turista nebyla? Ale ano, taky, že jsem, ale vždy nějak instinktivně vyhledávám místa, ve kterých bych se těm všem ostatním vyhnula.
Tak třeba ta zatracená Eiffelovka. Jako kdyby Paříž neměla jiné atributy. Uznávám -je opravdu jedinečný a ze všech stran viditelný, ale stejně……. Brzy zrána jsme se rozhodli s mojí mámou vzít nohy na ramena a zbaběle utéct. Pouze s mapou v ruce a barevným průvodcem jsem sestoupala ze schůdků autobusu.
"Tak a ted´ jsme konečně sami. Nikde nikdo.
"A co ti lidé, nevadí ti?"
"Ne, proč? Ti jsou domácí."
Po schůdcích ke Kapitolu pobíhali jiní, nejspíš i turisti, ale bylo jich pramálo. Vyrážíme do víru velkoměsta. Možná z obavy, abychom nic nepromeškali procházíme hlavní ulicí čtvrti Saint Germain. Moje nenasytná touha vidět co nejvíce, mne občas dovádí k nerozhodnosti, ale snažím se jí zbavit, protože po pravdě řečeno, pouze zdržuje. Po pár metrech kličkování davem jak mezi psími výkaly docházíme k prvnímu zastavení.
"A´, začínáme bloudit. Která že to je ta ulice? Zeptáme se." Vím, že s angličtinou můžu pohořet, ale přesto to zkouším. A zdařilo se – odpověď´ se dostavila. Nicméně, nějak se mi to nezdá. Ptám se tedy ještě jednou. A ejhle, posílají nás na úplně opačnou stranu..........Tak tato metoda nebude nejspíš ta pravá.
Rozhoduji se v minutě. "Já už se ptát nebudu. Jdeme tudy.“ Zahýbám do menší ulice.
„Víš jistě, kam jdeme?“ obávaná otázka, která je k ničemu.
Neváhám s odpovědí: „Ne, ale to nevadí. Všechny cesty vedou přece do Říma.“ Zahýbám do ještě menší ulice. Tady to přece znám, že by deja vu? Ani omylem, tento pohled jsem zahlédla na jakési stránce v průvodci. Nejstarší kavárna v Paříži, paráda.
Moje máma dostává báječný nápad.
„Jdeme dovnitř.“
Jemně upozorňuji, že bude problém s placením.
„Nevadí.“ „Já přece nechci nic pít.“
A tak to je jiná. Půjdeme prostě dovnitř a řekneme. Dobrý den my jsme vlezlí turisté, kšeft vám neuděláme, ale vy nás přesto rádi vidíte, že? Předestírám tuto potíž nahlas.
„Tak nic, škoda.“
„Víš co mami, jdi za mnou a dělej to co já.“
„ A co mám dělat?“
„ Sleduj mne a přitom pozoruj okolí.“
Vcházíme dovnitř. Nádherný interiér, tady si dát kávu by nebylo k zahození, ale to bych nesměla být střední třída. Zprava nás už odchytává první sup. S velkou mírou hereckého talentu rychle reaguji.
„Promiňte, jen tu hledám přítele.“ Zběsile těkám očima, abych vypadala co nejvěrohodněji. Z leva v další místnosti přichází další dravec.
„Promiňte, hledám pouze přítele.“ Lest vyšla.
"Tak co, stačí?", ptám se.
Vracíme se zpět do zadní uličky, kam mne to stále táhne. Prozaicky hledám ten nejzajímavější objekt Paříže, čímž je poslední existující stupátko na mulu, v dřívějších dobách jeden z dopravních prostředků. Sice je jediné dochované ve městě, ale pravda, s Eiffelovkou nemůže konkurovat.
„Jsi si jistá, že je to tady?“
Zase ty pochybnosti. „Mami, když není, tak je to jinde.“ Zalíbily se mi postranní dvorky.
„Hele, tam ale nemůžeme“, ozývá se máma.
Nezdá se mi to. Vyčkáváme. Zjišťujeme, že se odtud rojí lidé. To je průchozí, žádný zákaz!! Vcházím do prvního dvora a počítám, jeden, dva a tři. Jsme zde. Mají tu být tři malé dvorky a někde tady to stupátko. Nic podobného věci, která by sama připomínala muzejní artefakt nevidíme. Paní, která nás pozorovala už od příchodu se nenuceně přiblížila a ukázala na objekt, který by se s trochou nadsázky dal přirovnat k Eiffelovce, ale byl tisíckrát menší. Poděkovali jsme. „Tak co, nevadí, že jsme vyměnili atrakci číslo jedna za tuhle malou nicotnou věc?“
„ Ne, jak jsi na to přišla? Až budeme všem vyprávět, že jsme našli něco tak zajímavého, jistě budou všichni závidět.“
O tomto výroku silně pochybuji, ale neřekla bych to lépe.
Pokračujeme dál. Stále plno lidí, ale turistům se nepodobají. Kavárna, obchod, vchod do metra, stánek s novinami, lavička a důchodce. Krásný parčík a uprostřed hlava Apollinaira. Kdybych si to nepřečetla, rozhodně bych nevěděla, že je to od Picassa. Pomalu vycházíme z hlavní tepny a procházíme menšími tichými ulicemi. Ještě nahlížíme do nejfotogeničtějšího náměstí v Paříži. Že je tak malé mne nepřekvapuje, ale co na něm všichni vidí? Míjíme vládní úřadovny, spousty vlajek a policistů, kteří si nás nijak významně nevšímají. V centru toho všeho jak blesk z čistého nebe
„Podívej Muzeum Augusta Rodina.“ Není čas. Škoda.
Přecházíme skrz další čtvrt´, Invalidovnu.
„Jsi si jistá, že jdeš správně.“ Zase ta otravná otázka.
„ Ted jsem si naprosto jistá.“
„ A jak to víš?
„Jednoduše. Koukni nahoru. Co vidíš?“
„ Jé, Eiffelovka“.
Takže směr je jistojistě správný.
Začíná rojení. Před budovou Invalidovny poposedávají lidé. Ten Napoleonův hrob musí být ale úchvatná záležitost. Pro nás to však byla atrakce tak třetího řádu, protože se stupátkem, se to nedá srovnat.
Bulváry začínají být široké. Ještě pár ulic. Eiffelovka je na dohled. Ted´ jen najít naše spolucestující plné dojmů s výhledu na Paříž. Procházíme parkem s desítkami oddychujících. A už je vidím. Lavička je opravdu to, co potřebujeme, protože tři hodiny chůze po velkoměstě unaví.
„Tak jaké to bylo?“, ptám se jedné spolucestující.
„Já nevím, nahoře jsem nebyla. Vzdala jsem čekání na výtah.“
Autobus už přistavil, nastupujeme. Nejsme všichni.
„Oni jsou ještě nahoře“, ozývá se.
Slyším poznámky typu: „Jak si to mohou dovolit, když tu na ně čekáme?“
Po delší době vystupuji z busu a dávám si kávu. Čekání nám nevadí, stejně jsme unavení a už vidím, poslední skupinka se přibližuje rychlým krokem.
„To bylo hrozný, zaplatím takový peníze, dvě hodiny čekám na výtah, a stejnou dobu dolů.“
Někdo odpovídá na uklidněnou.
„Tak alespoň jste viděli Paříž shora. Já neviděla nic, protože jsem si dál raději ani netroufla.“
Dostává se jí však zdrcující odpovědi.
„Myslíte těch pět minut na jedné straně, přičemž mi na krk dýchalo další tucet čekatelů?“ Zase se potajmu usmívám.
Mé prvotní lítostivé myšlenky, že jsme přece jenom měli vzít tu Eiffelovku, se rozplynuly vniveč a nahlas proto podotknu. „My jsme tam naštěstí nešli.“
Jakási paní z předního sedadla se vzedmula a dotčeně pronesla: „Jet do Paříže a nevystoupat na Eiffelovku, to je nemyslitelné“. Kroutí hlavou a hlasitě jak býk odfrkává. Csssssss……..“.
Bleskne mi hlavou.
Bože! Kdybych jí řekla, že jsem stupátku vyměnila záměrně, nejspíš by mě asi vyhodila z busu a raději si sundávám svoji červenou šálu.
velikonoce 2006
Comments