TADY
Praha 1996. Jsem holka, která o architektuře neví vůbec nic. Nemám páru o ničem, co s tím souvisí. Ani netuším, jak jsem se dostala k informaci, že na Pražském hradě otevírají nové prostory k nahlédnutí v rámci velké výstavy o Plečnikovi. Ráno se balím a jedu. Jsem tady celý den.
Vše mám v oparu a jen tak mi hlavou letí, že jsem v halucinogenní rychlosti procházela hrad a slintala po každém náznaku či stopě. Kde se to ve mě vzalo??? Nemám ponětí…… Trochu mi to připomíná pubertální zahoření. Byla to pro mne jako první láska, která je v člověku navždy a vzpomínky na ni vyvolávají libé pocity. Růžové brýle jsem dosud nesundala a jsem v každém ohledu slepá k nedostatkům druhé strany a naprosto nekritická.
Kdybych na začátku nejmenovala, tak to vypadá, jako bych psala o milenci. Jenže …..
Toho dne si nenechám ujít ani maličkost. Patník, sloupek, …… vázové schodiště je pak branou do 13. komnaty. Zjištuji, jak se člověk nějak neumí koukat a nevšímá si, že některé věci na první pohled vypadají, že sem patří, ale ve skutečnosti ani ne. Přesto to nevadí. Mám pocit harmonického celku.
Z mého současného pohledu považuji Masaryka za odvážného, když dokázal prosadit svoji vizi a přestavbu hradu dát do rukou člověku, který měl osobitý pohled na věc a žijící vlastním vnitřním duchovním světem. Měl ale vizi, a v tom si byli s Plečnikem podobní. Trochu složité na pochopení, ale jen zdánlivě…. S Masarykem se shodli a soulad je vidět i cítit. Některá symbolika je už pro nás tajemstvím, ale nevadí.
……………………………………..
Opakuji si svoji návštěvu hradu po několika letech. Procházím stejná místa a už nejsem zamilovaná, ale zato trpím opičí láskou. Je mi jedno, co si myslí druzí a že to třeba nechápou. Mě to stačí…… Prostě já a Josip. Pro mě jsme dokonalý pár.
Beru svou procházku jako přípravný seminář na TAM. Na seznamu ho mám už pěknou dobu, víc než deset let. Ještě jsem ale nenašla oběť, která by se mnou vyrazila. Uvědomuji si, že svůj pohled a zájem nemůžu nikomu vnucovat, tak hledám jiné důvody a daří se mi.
TAM
Lublaň 2014. Jsem nepřipravená. Monografii o Josipovi jsem si koupila až měsíc po návratu, takže v zpětném zrcátku vidím, co jsem mohla prošvihnout. Naštěstí se známe už léta a tedy poznám, svůj objekt zájmu podle čuchu. Neomylně běžím k prvním stopám. Je to on……. lampa……
„No a co???“
„Bože, vždyť je krásná.“ Přemýšlím, jak ušetřit peníze a nechat si udělat kopii.
Jsem na Trojmostí. Úžasnější přemostění řeky jsem neviděla. Vím asi, že podělit se o vnitřní rozpoložení bude těžké. Každý máme své favority a je mi jasné, že umění je čistě subjektivní záležitost.
Následující den se ze mne stává Emil Holub a sama se vydávám na expedici. Je to tu relativně malé a o to lépe. Šetřím spoustu času přecházením z jednoho místa na druhé. V průběhu narážím na známky Plenčikových děl. Je tu toho tolik, že to i přehlížím a vracím se. Docházím do muzea, kde doufám, že mi poradí. Nutně potřebuju plánek a informace, kde ho najdu. Slečna je naštěstí fundovaná a odcházím s tenkou brožurou. Ta mi ale stačí. Križanke mám za sebou a knihovnu hned vedle. Zase se musím vrátit…….přešla jsem památník. Procházím bránou bývalého konventu a mám pocit jako bych se sem vkradla. Restaurace nefunguje a hlídači nikde. V klidu si vše nafotím, sednu si na židli a kdybych nevěděla, že jsme ve Slovinsku, myslel bych si, že jsem zase v Praze.
Chtěla bych ho vídat každý den. Je z nás jen prázdninová láska, ale myslím na něj pořád.
MEZI
Vídeň bůhvíjakého data. „Je to jen kousek, můžu tam, kdy chci“ říkám si.
Ještě jsem tam ale nebyla. Musím brzy. ……………………………………………….stýská se mi.
(Josip Plečnik se významně podílel na dotvoření podoby Pražského hradu, ale pocházel z Lublaně. Tam zanechal velké množství architektonických děl různého zaměření. Začínal ale ve Vídni, kde také nalezneme pár jeho stop).
jaro 2015