Místa, kde by každý mohl v klidu spočinout a zahloubat se do vlastního nitra jsou prakticky všude kolem nás. Nejlépe k tomu poslouží příroda sama a tichý kout, který nalezneme téměř kdekoli. Nicméně vás přesto zavedu tam, kde jsme měla pocit, že nekonečno je nadosah a boží milost je téměř na podání ruky.
Kostel, který vstal z popela
Neratov je dnes už velmi známým místem, které navštěvuje mnoho lidí. Věřící tu jezdí na poutě a turisté ze zvědavosti, co že to provedli se střechou a jak to tu dnes skutečně vypadá. Minulost tu zanechala svůj dluh v podobě zdevastovaného kostela téměř ke zboření. Když porovnáte fotografie před válkou a těsně po ní, zatají se vám dech a říkáte si, že je to téměř malý zázrak, na co se díváte.
Díky otci Suchárovi, který nosil v hlavě vizi o znovuzrození poutního místa, je Neratov centrem duchovního života v pravém slova smyslu. Hloubku místa dokazuje komunita, která se tu ze dvou rodin na začátku 90. let rozrostla do desítek. Otec Suchár vždy pracoval s lidmi na okraji společnosti a pomáhal potřených, a to bylo jeho největší motivací. Vzniklo tak společnství, které se stará o postižené. Ti zde bydlí i pracují v chráněné dílně, ale zajištují i chod restaurace a pivovaru.
Neratovský kostel se podařilo mimořádně citlivě zrekonstruovat a nezdobný interiér mu velmi sluší. Díky všemu, co zažil se tento barokní stánek paradoxně vrací k původním křesťanským hodnotám více než kterýkoli jemu podobný.
Nicméně punc síly ducha a víry mu dávají právě lidé, kteří zde žijí a zasloužili se o jeho proměnu.
Jako na britských ostrovech
Keltské menhiry jsou u nás relativně vzácností, i přesto, že osídlení Keltů u nás probíhalo soustavně několik málo stovek let před naším letopočtem. Milovníci této kultury mají přesně zmapováno, kde se který menhir u nás nachází, ale většinou musí vyrazit do západní Evropy, aby se jim více přiblížili. Nejznámějším pozůstatkem je pro všechny anglický Stonehenge, který je ovšem v obležení turistů a dovnitř kruhu je pochopitelně vstup zakázán. Zbývá ale velké množství jiných míst jako je Avebury kousek od Stonehenge nebo řada dalších v Anglii či Francii.
Nicméně se najdou tací, kterým se zjevně nechce trmácet se přes půl Evropy, a tak vybudovali repliku kamenného kruhu u nás. Je nenápadně ale cíleně položena pod vrchem proslulé hory Burkovák neboli Tábor, kde se scházeli v době husitů příznivci tohoto učení ke kázáním. Množství lidu to bylo impozantní, čítající kolem 40 tisíc.
Hora Tábor ovšem původně nese označení místa, kde došlo k proměnění Ježíše Krista na Syna Božího. Ale to je historie biblická, která s místem ovšem úzce souvisí.
Vstup do kamenného kruhu má svá pravidla z hlediska využití energie místa a působení kamenů. Jedná se o detailně matematicky proměřený vzorec o působení sil, ale jeho skutečnou sílu si musí ověřit každý sám. Někdo bude jeho existenci nadšeně vítat a jiný skepticky prohlížet z povzdáli. Tak či onak je to zajímavé místo, které vřele doporučuji.
Homole není jen cukr
Občas si vyhlédnu místo, které je tak trochu stranou veškerého dění a čekám, jak na mne zapůsobí. Homol či Homole bylo jedním z prvních, které jsem podrobovala svému testování.
Před 10 lety to byl zalesněný kopec, na kterém téměř nebylo vidět, že tam sedí jak dortová panenka kostelík Panny Marie Bolestné. Dnes je již odlesněný, tak, aby byl svatostánek široce viditelný z mnoha stran. Oltář je situovaný na jih a ne na východ, což ovšem jen dokazuje nutnost zviditelnění dominanty v okolní krajině.
Stoupání ke kostelíku je nejlepší tak, jak jej zdolávají poutníci a to po schodech, jejichž počet odpovídá odříkaným Otčenášům a Zdrávasům v Růženci. Schodiště je samo o sobě českým i středoevropským unikátem. Samotný kostelík je oklopený malým hřbitovem a dvěma kaplemi, ale toho si asi člověk všimne až naposledy, protože jej zcela pohltí výhled do kraje. Co by kamenem dohodil je to totiž kousek na Českou Loiru a do Orlických hor.