Za zážitky jsme ochotni vydávat se stovky kilometrů daleko, ale nevíme, že za kopečky se mnohdy skrývá překvapivá nádhera, která si s tou v dálavě klidně zadá. Ba co víc, mnohdy ji předčí.
Pomyslnou spojnicí bude osoba, která ve své době představovala ryze renesančního ducha. Můj oblíbenec Karel starší ze Žerotína, osvícená a vzdělaná osobnost s nebývalým rozhledem a jeden z nejzcestovalejších šlechticů své doby. Jeho znalosti v mnoha oborech, jako například teologie, politiky, přírodních věd nebo architektury, mu daly nezaměnitelnou tvář, jejíž stopy můžeme vidět i nyní.
Ku příkladu jeho cesta do Itálie na něj měla takový vliv, že se z něj následně stal vášnivý stavebník. Přestavoval v duchu italské renesance veškeré budovy, které vlastnil. Naštěstí se to dotklo i lomnického hradu a dodnes můžeme oko potěšit řadami renesančních arkád. V relativně krátkém časovém úseku, po který bylo panství v jeho majetku, se zde Karel starší stačil výrazně otisknout.
Avšak zpět do Rosic. Místní zámek vlastní město a stará se dobře. Není určitě příhodné, když z nádherných budov jsou jen umělá muzea. Sice krásná, ale mrtvá. Návštěvníci sami je pak vzkřísit nemohou, protože to prostě nestačí. Musí se zde žít, tvořit a dýchat. A to je právě onen dojem, kterým na mne místo zapůsobilo. Opomenu dech beroucí pohled na překrásné arkády, kterým místní průvodkyně říká „rosický Jadran“. Název je zcela oprávněný. Mohli by vše nabízet jako turistický produkt s lehátky a koktejlovou skleničkou mezi prsty.
Nádvoří je tiché, ale ve své podstatě velmi živé. Část zámku obývá ZUŠ a zájmové skupiny. Sklepení slouží jako výstavní prostory s volným vstupem a místo dokresluje samoobslužná kavárnička. Pak má člověk pocit, že touží prozkoumat všechny dveře, které lze otevřít. Ze zámeckého nádvoří vede jedna z cest přes horní patro a pak přes most na parter původní renesanční zahrady. Pokud si odmyslíme stromy na západní straně, teprve poté si uvědomíme, jak parádní místo si majitelé ke stavbě sídla vybrali. Důkazem je až pohled s oken zámku, z jejichž výhledu zde nic nebrání.
Má návštěva rosického zámku se nesla na vlně náhod. Paní průvodkyně byla ochotná vyrazit na prohlídku jen ve dvou, což je nebývalý turistický luxus. Výklad byl naprosto erudovaný. Nejdříve jsme si ujasnili vzájemné rodinné vazby a že vše je v pořádku. Tedy Lomnice a Rosice jsou v úzkém vztahu přes babičku Karla staršího Libuši z Lomnice.
Je mylné očekávat od interiérů zámku standardní vybavení jako na jiných podobných místech. Naopak je to jako kdybyste vešly do galerie, v jejíž místnosti je jediný obraz nesmírné hodnoty. Můžete se v celé míře soustředit jen na něj a nic vás nevyruší. Člověk pak lépe vnímá veškeré detaily a rozkochá se nad maličkostmi. Zcela jistě je drzost nazývat maličkostmi nádherné renesanční stropy a krbové římsy.
Rosice mají jednoznačně své kouzlo díky kořenům, které sahají do velmi dávné minulosti. Ty prorůstají nepozorovaně a ovlivňují esenci místa tak zásadně, že citliví jedinci jej zachytí okamžitě, jak se přiblíží. Mohou se poté ukolébávat dávnou neměnností a zapomenout na plynutí času. Jde to lehce…..