Je zvláštní, že v poslední době, kdy mám v plánu vyrazit na nějakou cestu, se tak den dva cítím pod psa. Potím se a náznaky chřipky jsou protivné. Moje švagrová mne přivedla na myšlenku, zda nemám cestovní horečku. To jsem razantně odmítla, protože já, zkušený rajzovník, prostě nemůžu mít něco tak nemožného. Nicméně situace se opakuje a já začínám mít pochybnosti. To by byl gól. Ale je pravda, že při prvním překročením hranic okresu se mi ulevuje a příznaky mizí.
Prolog
O tom sice psát nechci, ale souvisí to. Mám vyzkoušeno, že potřebuji setřepat stereotyp všech starostí i myšlenek a udělám to jedině tak, že na dva tři dny zmizím. Prostě někam jinam než je takzvaný "můj život". Potřebuji k tomu ale spřízněnou osobu, která není závislá na informacích, znalostech, a která se nedá deformovat současnými technologiemi. Je jí to prostě fuk a s klidem anglického gentlemana se vrhne do spárů výletu bez pravidel a plánu. Jen tak to ale může splnit účel. Nechovat se jako blbý turista a nechat přicházet věci, které jsou a jsou krásné. Takových lidí není mnoho. Moje maminka by byla ideál, ale na začátku cesty ji chytne tak pětiminutový rapl, kdy by chtěla řídit svět, což přičítám jen a jen jejímu šluknutí drogy, která se jmenuje dovolená. S jejím orientačním nesmyslem to opravdu nejde a musím jí zkrotit. Vydávám pak povel“ Mami, nemysli!“. Když se to zdaří, je vše v cajku, maminka už se jen dívá a je přešťastná. Já konec konců taky, protože nemusím vysvětlovat, že je to špatně a že doprava je vlastně na opačnou stranu, což chvíli trvá. Mám s ní bezpočet zážitků, které by si zasloužily papír. Ted´ je to legrační paní v letech, která si ale nenechá vzít možnost táhnout na zádech ten nejtěžší bágl a tvrdit, že je to vše v pohodě. Je pravda, že když nasadí svůj ocelový úsměv, uvěří jí každý, i když má poté pochybnosti vždy když se na ni otočí. Posledně jsem se jí ptala, proč nemá jezdící kufr. Odvětila „ Já jsem zvyklá jezdit s báglem na výlety, lodě a tak“. Já už nejsem včerejší, ale svou matku jsem viděla na lodi tak před třiceti lety (a žádný bágl neměla), nasedala na lod´ někde na Svratce s nějakým kamarádem a při prvním došlánutí se s lodí převrátila. Lovil je pak můj otec a myslím, že se dost nasmál. Takže… Na její urputnost jsem reagovala krátkou větou: „Mami, ale ty si už nemůžeš ani pamatovat, jak bágl vypadá a navíc žádný nemáš“. Dost jsem to schytala a od té doby mám pocit, že důkazní řízení o fyzických schopnostech mého drahého rodiče je stále neukončené. Jen na okraj k dotvoření obrázku o kulturistických znacích, které vykazuje jen podotknu, že je schopná s sebou fláknout i na rovině a vyvrtnout si kotník na usečené trávě.
O své mámě jsem vůbec psát nechtěla. Název Bekyně mniška měl evokovat můj výlet do Bechyně, ale jaksi jsem odbočila. Z Bekyně je najednou člen mé rodiny. To se bude máma divit…..
Bechyně pěkně barevná
V Bechyni jsem byla ještě se svým otcem tak před dvaceti lety. Je to hrůza, že říkám takové věty. Je to jako by mi bylo už osmdesát. Naše bytná, jak jsme říkaly paní, u které jsme si pronajaly pokoj, se tomu taky smála. Dříve byla Bechyně zašedlé nevýrazné městečko, ze kterého se vylouplo kouzelné místo plné různých zvláštností.
Tím prvním byla bezpochyby naše vila naproti klášterní zahradě. Já nesnáším záchody bez oken, mám tam klaustrofobii a nejde mi to. V bývalé práci jsem si několikrát musela nechat otevřené dveře do chodby, což je při zaměstnání ve školství dost riskantní, že přijdete o pověst. Ale pokoj měl nejen okno, ale dokonce i dveře na balkón z koupelny, která byla prostorná a příjemná. Balkón směřoval do vnitřního atria, což nahrazovalo dvorek nebo cosi podobného. Paráda. Libovala jsem si, že bydlím v takto citlivém místě. Do města skok a do Lužnice taky. Měly jsme co dělat, abychom si to vše prošly. Samozřejmě jsme udělaly tour po restauračních zařízeních, abychom zjistily, kde je dobře. Ale důležité vlastně bylo, zda je na strategicky koukatelném místě. Prostě hospoda musí mít něco, co jiná nemá, aby měla kouzlo, a ta naše musela mít výhled na náměstí.
Když jsem tam tak seděla, začaly se mi vybavovat informace, které jsme vytáhly z naší paní bytné. „Máme dvě ička, jedno pod městem, tedy zřizované městem, a jedno soukromé. Je v něm taková zvláštní paní“. Moc mi to neutkvělo, ale když jsem tam druhý den vkročila, tak jsem se rozpomněla. Je to asi jediné místo, kde jsem viděla , a to jsem toho viděla hodně, aby průvodce stál s tlampačem před vchodem a ohlašovala prohlídky. To mne vlastně nepřekvapilo, ale fascinovalo. Myslím, že proč ne. Výsledkem této neobvyklé činnosti, jak získat pozornost turistů, bylo to, že prohlídka kláštera, která se mohla konat jen pod podmínkou určitého počtu pěti osob, se během pár minut skutečně konala. Byla jsem fakt ráda, výklad sice absolutně beznádechový, ale vyčerpávající. Ten den už jsem žádného průvodce nechtěla, asi taky proto, že by nebyl tak dobrý.
Výlet, ale bez špatného svědomí
Večer jsme si naplánovaly tak, že jej strávíme trochou práce. Chtěly jsme se učit texty a muziku. Sedly jsme si na schody vedoucí k bechyňskému Podskalí, jak jsem tomu místu začala říkat. Krásná romantika večer s lampami a kouzelnou hospůdkou přímo u řeky. Můj muž tohle se mnou nesdílel. Řekl, že do Bechyně nepojede “ bydlí tam Kalousek“ a označil ho dost nepublikovatelně. Shodou okolností bydlel zrovna v tom krásném údolí. Myslím, že mé cesty budou bez mého drahého manžela, protože ten všude vidí nějakou gaunerskou usedlost a hnízdo. Vzhledem k faktu, kdy politiků máme až dost, bude sedět doma až do smrti.
Takže jsme si sedly a uprostřed cesty rozdělaly drahé moravské víno. Práci nám překazil místní lázeňský host, který tu seděl ze stejného důvodu. Začaly jsme si vykládat a z deseti minut byla hodina. Pak už jsme ale trpěly tak špatným svědomím až jsme se rozhodli vrátit na náměstí. Odtud se po chvíli ozývaly různé zvuky a slabiky a my se asi nelišily od místního opilce, který se po place potuloval. Hulákal na lesy, ale to, co vyluzoval rozhodně nebylo tak divné, co šlo z nás. Ta Wajsarovská svahilština se nedala naučit a my vymýšlely vše možné, abychom to dostaly do palice.
Ráno nebylo naštěstí krušné, protože jsme obě ranní ptáčata a zasyrova bez snídaně jsme se vydaly jak ohaři po čuchu vstříc novým zážitkům. Vedlo mne to k vilám kousek dál. Já miluju Kotěru, Fuchse, Janáka a tu další skvělou sebranku. Mimo jiné, když nám paní bytná povídala, že tam dál je Kotěra, zprvu jsem si myslela, že mluví o majiteli a až poté mi to došlo. Vilová kubistická čtvrt, která sousedila s lázeňským parkem nás dovedla k budově, kterou jsme viděly předešlý den z druhé strany. To byl taky kubismus, ........ a to už se nedalo vydržet. V ní restaurace, a tudíž příležitost, jak prošmejdit interiér. Nejdřív to schytal záchod a pak jsme si troufly dál a sedly si do kavárny. Obsluha se ukázala jako erudovaná, oslovili nás slečny a pak dámy. Obojí skvělé ale mohli klidně zůstat u toho prvního. Asi jsme se zalíbily postaršímu číšníkovi, který se začal usmívat a objednaly si kafe a zákusek. Naservírovali to jak seriál v růžové zahradě, pěkně po jednom, aby to spolu moc nesouviselo a my mohly zapomenout, co jsme to vlastně na začátku chtěly. Nicméně zážitek nesmrtelný. S pohledem na údolí řeky, sedíce na terase, předstíraje, že je nám dvacet, srkaje studenou kávu a netrpělivě očekávajíc zákusek, to bylo úžasné. Chyběl mi jen norkový kožich a řidič slečny Daisy.
Konečná fáze čalounění mé pohovky - příběh delší než všechny Star Wars
Jak asi může souviset renovace mé pohovky s Bechyní? Jednoduše. Do Bechyně se jede přes Chýnov, a tam je velká čalounická firma. Lze jít dovnitř a v jejich šourumu, ale bez rumu (já si chtěla dát jen kafe), se dá podívat, co to vlastně vyrábí. Obsluhovala nás mladá paní, ze které se vyklubala manželka majitele. Vytáhly jsme z ní, co se dalo. Příjemný hovor o tom, jak se jim daří a co mají v plánu, jak je složité držet se moderního směru a nezabřednout do konformity a jiná témata. Pochopitelně jsem si koupila další potahovou látku a v roli ji pak vozila dva dny v kufru, ale co bylo horší, že jsem tam narazila na zbytek látky, původně potah pro starožitný nábytek, a už jsem viděla kabát. Moje švadlena ještě není doma z Chorvatska, a neví, že má práci.
Ještě jsme pozdravily Bílka a jely dál. Snad už jen malá zmínka o legrační ceduli, která nebyla na odbočce na hlavní cestě, ale uprostřed lesů na křižovatce – doleva Dobronice, doprava kemp. Kolik asi očí tu ceduli denně vidí? Krom revírníka a houbařů dle mého nikdo. No jako test orientace dobré, taková bojovka bez buzoly a jakékoli nápovědy. Na konci ale krásný hrad a pohled na Lužnici s vodáky. Všude klid, a jen, když jsem si chtěla smáchnout nohy, sedla jsem si na prázdnou loďku, roztáhla deštník, který mne ochránil před nečekanými kapkami a pozorovala své prsty ve vodě, jak je ocucávají budoucí grundle.
Comments